Celý systém společného vnitřního trhu stojí na jednom dominantním principu – systému obchodních preferencí. V zásadě se nejedná o nic těžkého, leč ze slovního spojení může vyznít něco jiného. Ve své podstatě, nyní nebude brát v potaz fungování v EU, je to systém mezinárodních smluv, který se vyvinul hlavně na začátku padesátých let a šedesátých let minulého století. Stát A zvýhodní stát B a naopak v rámci mezinárodní smlouvy, a například zbaví cla či kvót zboží dovážených ze státu toho druhého – tak vznikne unikátní vztah pouze těchto dvou stran smlouvy, zatímco na ostatní zboží třetích států se bude uvalovat normální clo. Dochází tedy ke „zvýhodnění“ zboží z jiného státu.
Jak to tedy pracuje v EU?
Členské státy mezi sebou nemají celní hranice ani nějaké jiné speciální kvóty či cla, je tu zkrátka jednotný trh. Celé je to postavené na zakládajících smlouvách, kde jsou právě tyto preference zabudovány. Avšak EU nepůsobí jen dovnitř, ale i ven – například při kontaktu s třetími zeměmi z Afriky, latinské Ameriky či Asie, kde zvýhodňuje ty státy, které by jinak nemohly své zboží dovážet do Evropy, neboť by bylo zatíženo jako dopravou, tak jednotným unijním clem. Evropská unie se proto rozhodla podpořit tyto malé státy, hlavně ty nejméně rozvinuté, a poskytuje jim tedy výhodnější nabídky než u rozvinutějších sousedů. V minulosti to bylo ještě vyostřenější, avšak po jistých narážkách ze strany USA se nakonec ustanovily 3 pásma obchodních preferencí, kde každé pásmo představovalo jistou úroveň „spojení“ trhu.
A co to přináší pro nás?
Tak předně si mohou evropští občané dopřát zboží, které by jinak nebylo běžně k mání za dobrou cenu – hlavně poté exotické plodiny a sortiment jako káva, čaj, ovoce atd., se kterými jsme všichni běžně ve styku v obchodech.
Systém obchodních preferencí je jistě mnohem komplikovanější a kromě rozhodnutí Soudního dvora nebo i našich soudů existuje na internetu spousta článků – určitě naleznete všechny smlouvy se 3 státy na internetových stránkách Evropské unie, pokud byste se chtěli podívat.